Úsměvy v Etiopii: Prostá radost z jídla
Děti v Tigraji zažily v posledních letech nepředstavitelné hrůzy. Dnes mají ve školách, kde se znovu podává naše jídlo, možnost znovu se učit a trávit čas se svými kamarády.
Když jsme se s Birhanem setkali poprvé, byla pro něho škola ještě něčím novým. Byl to malý chlapec s plachým úsměvem, který se při fotografování choulil ke svému otci. To bylo na konci roku 2019 a jen těžko by si někdo představil, jaké hrůzy na Birhaneho a jeho rodinu v následujících letech čekají. Dnes je mu 13 let a chodí do čtvrté třídy. Na někdejší setkání si pamatuje: „Když jste tu byli naposledy, byl jsem ještě malý. Vzpomínám si i na školu, bylo to tam hezké.“
Rodina, která se snaží přežít
Nejprve poznávám jeho úsměv, ale trvá mi o něco déle, než si vybavím taky tvář – tolik za těch pět let vyrostl. V předcházejících letech opakovaně viděl, jak se jeho škola zavírá – nejprve kvůli pandemii covid-19, pak kvůli brutální občanské válce, která na dva roky rozvrátila jeho zemi. Oficiálně je dnes v Tigraji mír, ale po válce zůstaly četné stopy. A teď region sužuje sucho, které už tak zkoušené a vyčerpané lidi žene na pokraj existenční propasti. Birhane a jeho rodina nejsou výjimkou.
Birhane říká: „Měl jsem být už v šesté třídě, ale poslední dva až tři roky jsem do školy nechodil, protože tam byla velká nejistota a hlad. Během války jsme se přestěhovali do Wukro (nedaleké město) a vrátili jsme se, když znovu otevřeli školu. Moje matka ale zatím nemůže být každou noc doma, protože chodí tři dny v týdnu do práce ve Wukru. Když se vrátí domů, přináší nám jídlo.“
Ostatní členové rodiny se také snaží aspoň něco málo vydělat. Birhaneho nejstarší bratr odváží ze zemědělských pozemků kameny a snaží se je prodat na stavbu. Moc ale neutrží, protože v současné době není po stavebním materiálu poptávka. Otec pracuje jako hlídač ve škole a stará se o další čtyři Birhaneho sourozence.
Houževnatost navzdory útrapám
Nejvíce do rodinného rozpočtu přispívá matka. Oběti, které přináší, aby uživila rodinu, snášejí těžce i její děti. Kdyby ale vůbec neměla práci, bylo by to ještě horší, což Birhane z vlastní zkušenosti velmi dobře ví.
„Když jsem viděl, jak se máma ze všech sil snaží najít nějakou práci, byl jsem ve stresu a chtěl jsem jí pomoct. Jenže jak? Někdy měla prostě hlad a my jsme se jí ptali, jestli můžeme něco udělat. A ona říkala: 'Jste děti, tak jen mlčte,'“ popisuje Birhane. „Když někdy nesežene práci, vrací se hned domů. A bez peněz nemáme nic pořádného k jídlu. Když k tomu dojde, snažíme se všichni celý den jen spát. Nemáme na výběr.“
V tomto okamžiku našeho rozhovoru se Birhaneho podmanivý úsměv rozpadne a on propukne v pláč. Je jasné, že stres z hladu, dlouhodobá absence ve škole a starosti o matku se na něm podepsaly.
Po několika tak krutých letech je tohle aktuální realita tigrajských dětí. Není divu, že se bojí budoucnosti. Podivuhodná je spíš jejich houževnatost tváří v tvář takovým traumatům. Veškerá naděje ale ještě není ztracena…
Štěstí plného žaludku
Nadějí pro Birhaneho a jeho přátele je návrat jídla od Mary's Meals do jejich školy. Kouř stoupající ze školní kuchyně a křik dětí hrajících si na školním dvoře – to jsou neklamné příznaky rodící se naděje a příslibu výživného jídla, které děti dostanou každý den, kdy do školy přijdou.
Birhane dál vzpomíná: „Během konfliktu jsme si s kamarády vyprávěli, jak moc máme tuhle školu rádi, ale nemohli jsme sem chodit. Byla to hrozná doba. Dokonce jsme se jednoho dne chtěli přestěhovat, ale pak se škola otevřela a já jsem viděl, jak se tady podává jídlo. Hned jsem pak řekl mamince, že tady musíme zůstat.“
Když Birhane vyslovuje tyto věty, vrací se mu úsměv na tvář: „Když jsem viděl, že nám dají ve škole najíst, cítil jsem se prostě šťastný. Jsem opravdu spokojenější s jídlem tady, než doma, protože doma někdy jíme, někdy ne. Když máma nemůže přinést peníze, prostě zůstaneme hlady.“
(Ne)obyčejné maličkosti
Tato jídla však reprezentují mnohem víc než „jen“ okamžité zahnání hladu. Díky návratu do školy se Birhane vrací do „normálu“, může si hrát a povídat si s kamarády. Spolehlivý příslib našich jídel podávaných ve škole mu dává možnost znovu se soustředit na vzdělávání, což znamená, že může usilovat o úplně jinou budoucnost.
Svěřuje se mi: „Teď jsem ve škole moc spokojený, učím se a pořád víc rozumím tomu, co probíráme. Když se člověk řádně vzdělává, může být lékařem, učitelem, může dosáhnout čehokoli, co chce. Když se škola rušila a my jsme nedostávali jídlo od Mary's Meals, bál jsem se, že budu muset některé školní roky opakovat.“
V jeden den mé návštěvy pobíhal Birhane po školním dvoře, hrál si s kamarády a byl plný energie. Pomyšlení na dny, kdy to nebylo možné, na dlouhé dny, kdy musel být bez jídla, je smutné. Přitom je ale skvělé vidět, že je teď zpět ve škole a dostává najíst. Je báječné slyšet ho, jak s nadšením mluví o věcech, které by měly být obvyklé v životě každého třináctiletého kluka. „S jídlem je všechno mnohem lepší, takže si víc užívám i chvíle s kamarády. Po jídle jsme společně na dvoře a běháme. Hraju s kamarády fotbal, miluju ho a moc mě baví ho hrát.“
„Jsme tu jen díky Mary’s Meals“
Po celé Tigraji se stovky tisíc dětí snaží přežít dlouhé dny bez jídla. Jejich naděje na vzdělání – a s ním i na jakékoli vyhlídky do budoucna – se rozplynuly v boji o pouhé přežití rýsujícího se hladomoru.
S vaší podporou můžeme rozšířit náš program školního stravování v Tigraji a pomoci změnit dětské životy podobně, jako se to podařilo u Birhaneho. Pro ty, kteří na naši pomoc čekají, nemusí být každodenní hlad realitou; potřebujeme jen finanční prostředky, abychom jim mohli pomoci.
Pokud se nám to podaří, možná uslyšíme z úst více dětí větu, kterou jsem slyšel od Birhaneho, když jsem se ho zeptal, co by chtěl lidem říct: „Chtěl bych vám všem jednoduše poděkovat, protože tu jsme jen díky Mary's Meals.“
(Kliknutím otevřete darovací stránku projektu Donace.cz, jejímž prostřednictvím sbírku pro tento účel pořádáme. Donace.cz si z daru nebere žádnou provizi a hradí i bankovní poplatky. Při darování máte ovšem možnost podpořit portál Donace.cz drobnou částkou.)