Štafeta Move for Hope: 550 km spojilo spoustu skvělých lidí
Pětidenní štafetu doprovázelo výborné počasí, ale především bezmračná nálada všech účastníků. Různými způsoby představila tato akce sportovní výzvu Move for Hope dalším lidem.
Probíhající sportovní výzvu Move for Hope (která trvá až do konce května a stále je spousta času, abyste se do ní přihlásili) jsme hned na začátku měsíce podpořili štafetou, jejíž start byl 30. dubna na česko-slovensko-polském trojmezí a cíl 4. května v Praze na Vítkově. O štafetě byly mnoho týdnů dopředu zpraveny všechny vesničky, vesnice i města, přes které trasa vedla a více než tři desítky z nich nám daly vědět, že o štafetě a celé výzvě informovaly na svých stránkách, sociálních sítích nebo vývěskách.
Štafeta byla složena z běžců a cyklistů – více než 60 ochotných dobrovolníků, kteří si předávali štafetový kolík (hrneček podobný tomu, z nějž děti jedí námi poskytovanou kaši) na celkem 550 km dlouhé trase. Vzdálenost 550 kilometrů byla symbolickým připomenutím skutečnosti, že 550 Kč dokáže zajistit jídlo na celý školní rok pro jedno dítě.
Sportovně-dobročinné propojení šesti desítek lidí dobré vůle bylo nesmírně přátelské a inspirativní a vlastně symbolizovalo spojení mezi lidmi v rámci celého hnutí Mary’s Meals: Každý do štafety vložil tolik sil, kolik má, způsobem, jenž mu je vlastní a díky každému z těchto lidí dorazila štafeta do cíle.
Všem lidem, kteří tvořili tento pomyslný řetěz lidí dobré vůle, tímto chceme ještě jednou z celého srdce poděkovat!
Středa 30. 4. – z česko-slovensko-polského trojmezí do Zlína
(Stejně jako loni a přece jinak)
U obecního úřadu v Hrčavě, nejvýchodnější obci České republiky, jsme se potkali nejen s Vladem, který zná místo důvěrně už z minulého ročníku, ale navíc s žáky a učiteli ze tří škol v Jablunkově a Bystřici. V chladném ránu všichni společně seběhli na Trojmezí a pak zase vyběhli zpět do kopce na Hrčavu. Štafetu si pak převzala děvčata Martynkovy, která ji dovezla do Jablunkova. Řetěz rodiny Martynkových pak pokračoval dál – napřed cyklisticky a pak běžecky, když Vlado na nejpřírodnější části trasy musel přeběhnout část Beskyd. A pak opět kola a opět Martynkovi až k „Balatonu“ v Karolince. Tady šlápl do pedálů i Radek, který tuto část štafety organizoval a jehož osobní účasti skoro zabránil naštípnutý kotník. Zavzpomínali jsme na Vlada II., který se kvůli zlomené ruce letos nezapojil a věříme, že příští rok se opět uvidíme. Buďte na sebe opatrní a ať se vám oběma zlomeniny obloukem vyhýbají!
Od Balatonu do Kateřinic se do pedálů opřela chlapská dvojice „vsetíňáků“. Z Kateřinic až k zoo ve Zlíně se opět běželo a Jarka na tomto úseku znovu dala dohromady partu skvělých lidí. Dost možná největší oběť přinesla Lenka, která si vzala hned první úsek, aby mohla v šest otevřít hospodu, což ji ale na druhou stranu povzbudilo k rychlejšímu běhu. Od zoo do centra Zlína dovezla hrneček trojice cyklistů, která slíbila, že příští rok se z firmy zapojí určitě víc lidí. Budeme rádi – náměstí ve Zlíně je velké a určitě se nás tam vejde hodně.
Čtvrtek 1. 4. – ze Zlína do Slavkova u Brna
(Rychlejší než vlak)
Ze zlínského náměstí Míru se opět běželo, a to ve velmi podobné sestavě, v jaké byl den předtím překonán úsek Kateřinice–zoo. Kvůli připravované reportáži jsme se tady potkali i s dvojicí filmařů z TV Noe, kteří měli ideální, i když z hlediska „účinkujících“ hodně ostré ranní světlo. Znovu běžela i Lenka, která prý hospodu navzdory protestům přítomných štamgastů zavřela o půlnoci, aby byla ráno na startu fit. Na prvních dvou úsecích měla děvčata doprovod sedminásobného mistra ČR v ultramaratonu Ondry Veličky, jenž je jedním z ambasadorů naší výzvy. Holky z toho neměly velkou radost, ale jejich obavy ohledně nasazeného tempa se nepotvrdily – Ondra je zkrátka gentleman a rychlost neurčoval, naopak se jejich tempu přizpůsobil.
Vzdálenost dvou loňských úseků si zval na starost Martin a neplánovaně (kvůli zpožděnému vlaku, v němž seděl Honza, jenž měl od něj štafetu přebírat) se znovu proběhla i Jarka. Honza si pak také vzal na starost dva loňské úseky a ve Starém Městě předal štafetu početné cyklistické skupince, kterou dal dohromady Karel. (Věříme, že se tady za rok potkáme i s Vaškem a Petrem, kteří měli tuto část průkopnicky na starosti loni a letos jim v účasti zabránila operace karpálů a nemoci dýchacích cest.)
Posledních 60 km přes Chřiby až do Slavkova u Brna zvládlo osm cyklistů s humorem, i když někteří z nich prý na kole seděli po dlouhé době poprvé (a doufáme, že navzdory jejich slovům nikoli naposled).
Pátek 2. 5. – ze Slavkova u Brna do Třebíče
(Na kole kolem Brna a o kus dál)
Pokud byla nadsázka, že u Zlína byli běžci rychlejší než vlak, pak zcela bez nadsázky platí, že v centru Brna jsou za určitých okolností cyklisté rychlejší než auto. Tyto určité okolnosti přitom nastávají díky různým uzavírkám v poslední době pravidelně a naše doprovodné vozidlo mělo kvůli semaforům co dělat, aby předehnalo dvojici cyklistů nerušeně ujíždějících po cyklostezkách. Manželé Šaňkovi dojeli ze Slavkova do Brna na čas (když se přitom cestou ještě krátce zastavili kvůli živému rozhovoru do Radia Proglas) a na náměstí Svobody předali štafetu čtveřici dalších cyklistů – Pavlovi, Tině, Jirkovi a Niki.
Pavel s námi dojel až do Náměšti nad Oslavou a pak se vydal na kole zpátky domů do Střelic. Tina vstávala v pět hodin ráno, aby se vlakem do Brna dostala. Na své spolujezdce působila trochu jako Saturnin, který z objemného a těžkého batohu (cestou ve vlaku se učila a podle hmotnosti v něm měla zřejmě většinu středoškolských učebnic) tahala na požádání předměty, které zrovna někdo potřeboval. Navzdory nesporné užitečnosti putovalo zavazadlo do útrob doprovodného vozu a později na Jirkův hřbet. Zhruba desetikilová zátěž se na Tininých zádech znovu usadila až v Dalešicích, kde nás opustila společně se sebranými spisy Tolstého, aby se vydala na cestu k rodnému Znojmu. Jirka s Nikčou pokračovali dál s krátkou zastávkou v Dolních Vilémovicích – tam si nás totiž přála pozdravit rodinka, která se o akci dozvěděla z obecních webových stránek. Potom už páteční finišeři přijeli s hrnečkem až do Třebíče, kde štafeta končila. Dalších 40 kilometrů na kole domů zvládli Jirka a Niki s přehledem dojet ještě za světla. Opravdu se nedá říct, že by si některý z účastníků páteční trasu nějak ulehčoval.
Sobota 3. 5. – z Třebíče do Čechtic
(Folklorní slavnosti a jízda s deštěm v zádech)
Na náměstí u sochy Cyrila a Metoděje v Třebíči se o půl desáté potkali Barbora, Petr a Magdalena (tříčlenná rodina z Jihlavy) a tělem-i-duší-cyklista Milan (také Jihlavan). Proč tak pozdě? Rodina potřebovala ráno ještě leccos zařídit v rámci nabitého programu a Milan se musel před oficiálním startem trochu rozhýbat prvními šedesáti kilometry. Pro nás nic překvapivého, Milana od loňska už trochu známe a víme, že vlakem nejezdí – zdržuje ho to. Tempo ale bylo úctyhodné a pomyslný opožděný start byl rychle smazán. Čtveřice společně dorazila až na náměstí v Jihlavě, kde se zrovna připravovaly folklorní slavnosti. Hlavní organizátorkou jsme byli díky modrému srdci a tričkům rychle identifikováni – prý o nás vědí a hned s námi udělali i krátký rozhovor na sociální sítě.
Milan pokračoval sám do Humpolce. Cestou se osvěžil zmrzlinou ve Větrném Jeníkově a potom, co hrneček předal u humpoleckého totemu, jel ještě pro pivo do Želivi. Pak už přece jen domů do Jihlavy.
Závěrečná sobotní část připadla čtveřici Iveta, Tomáš, Vendula a Martin. Čtyřka ujížděla, a nakonec ujela před deštěm. Kluci se vrátili zpátky do Humpolce, kde oba bydlí a učí. Na děvčata čekali v cíli jejich rodiny a zasloužené občerstvení v restauraci na náměstí.
Neděle 4. 5. – z Čechtic do Prahy
(Znovu běh a cíl na Vítkově)
Poslední start na náměstí a poslední den. Po běhání kolem Zlína se měla štafeta po zbylé tři dny přeměnit výhradně na cyklistickou. Nakonec jsme ale látali díru po onemocnělém cyklistovi Michalovi (který ovšem naplánoval skvělou cestu přes Prahu a potkal se s námi aspoň na Vítkově), a tak se u kašny v Čechticích nakonec potkali dva běžci – Michal a Vítek – kteří vyrazili už v sedm, aby bylo možné v devět uskutečnit předávku v Kondraci. V řídkém dešti se prý běželo výborně, a tak chlapi za neustálého povídání doběhli do Kondrace s velkým předstihem. Michal nám mávnul a odchvátal na rodinnou oslavu, takže už do suchého převlečený Vítek sám předal štafetu bráchům Matoušovi a Ondrovi. K nim se v Postupicích přidal ještě Honza a trojice společně dojela až do Pyšel. Zbylých cca 50 kilometrů už jel Honza sám, s výjimkou krátkého doprovodu na poslední části cesty.
Jako cíl jsme zvolili památník na Vítkově, protože kvůli maratonu byla zavřena část pražského centra včetně dříve zvoleného Karlova mostu.
V průběhu štafety mi někdo psal, že musí být úžasné vidět všechna ta krásná místa v naší zemi během tak krátké doby. Přiznávám, že to je hezké, ale v tempu těch pěti dní člověk stejně nemá čas se na delší dobu někde zastavit. A především dojem ze sebekrásnějších míst naprosto přebíjí všechna ta přátelská setkání a vzájemné porozumění, které během této pětidenní akce bylo přítomno v každém z účastníků.
Moc díky všem a za rok snad zase na viděnou!
Marek Telička
Zvlášť chceme poděkovat
Komunitě Blahoslavenství – za půjčení doprovodného vozidla.
Sestřičkám Alžbětinkám v Jablunkově, Studentskému klubu katolického gymnázia Halahoj ve Třebíči, panu faráři v Lukavci a Karlu Pogšteflovi – za možnost přespat, vždy spojenou s velkou pohostinností.
Radku Martynkovi, Jarce K. Vackové, Karlovi Pogšteflovi a Míle Jílkové – za elán, s nímž nadchli další sportovce a skvělé organizační zvládnutí „svých“ úseků.
TV Noe a Radiu Proglas – za pozornost věnovanou našemu projektu.
Představitelům všech obcí, kteří o projíždějící štafetě informovali své spoluobčany.
Bobovi a Vítkovi – za neocenitelnou pomoc při organizaci a vlastní sportovní zapojení.
Pár záběrů z letošní štafety – od Trojmezí až do Prahy
