Musíme se odhodlat a riskovat

Pocházíte z jednoho z nejslavnějších evropských rodů. Kdy jste si poprvé uvědomila, že vaše rodinné zázemí je něčím výjimečné, a co pro vás jméno Habsburg v mládí znamenalo?

Když se do takové rodiny narodíte, žijete prostě svůj život. Není to něco, o čem by se neustále mluvilo. Neřeší se vaše jméno, ale výchova. A moji rodiče z nás chtěli vychovat dobré a zodpovědné lidi. 

Když jsem ovšem byla ještě velmi malá a žili jsme ve Švýcarsku, poměrně těžce jsem nesla příběh Viléma Tella, který byl habsburským místodržícím donucen, aby sestřelil jablko z hlavy svého syna. Jinak mu hrozil trest smrti. Já jsem si tehdy říkala: „Jak mohli dopustit, aby se lidem, za které nesli odpovědnost, stala tak strašná věc?“ Vím, že je to legenda, ale hluboce se mě dotkla. Tak trochu jsem se styděla za to, že si tehdy Habsburkové nepočínali dobře.

Vnímala jste svůj původ spíš jako privilegium, břemeno, nebo závazek? A jak se váš pohled na něj během života proměňoval?

Byla to prostě skutečnost. Nemám jen habsburské kořeny. Z matčiny strany mám také italskou babičku a německo-českého dědečka. I v této části rodiny byli aristokraté, knížata a hrabata. Takže mi to všechno připadalo naprosto normální. 

Později mě někteří lidé, kteří tyto rody a aristokracii nenáviděli, odsuzovali, dívali se na mě s nevraživostí nebo říkali, že bych měla jednat jinak. Někdy nad tím vůbec nepřemýšlíte, jindy si řeknete, že je to vlastně docela hezké. Ale původ sám o sobě není žádná ctnost.

Nikdy jsem to nevnímala jako privilegium. A nikdy v životě jsem neměla pocit, že bych byla komukoli jinému nadřazená. Břemeno to bylo snad jen tehdy, když jsme byli zkoušení z dějepisu a já neznala látku, která se mé rodiny týkala. 

A pak jsem postupně začala chápat, že v zemích, kde Habsburkové vykonali něco dobrého, to pro lidi mělo význam. Měli na ně dobré vzpomínky. A tak jsem začala cítit určitou odpovědnost. V tom smyslu, že s takovým jménem se nemohu chovat jen tak ledabyle. Musela jsem si dávat pozor, co dělám, protože lidé vás sledují, posuzují, přemýšlejí o vás a něco od vás očekávají. 

Důležité ovšem je, jak chápete život a jak žijete před Pánem. Ať už vás Pán postaví do jakékoli rodiny, právě v ní se máte stát svatými – se slavným jménem, nebo bez něj. 

Milona von Habsburg jako hlavní přednášející na Katolické charismatické konferenci v Brně v roce 2022. Přednáška měla téma „Šiřitelé pokoje“.

Vyrůstala jste v katolické rodině, ale to, co by se dalo nazvat osobním obrácením, přišlo až během vaší první návštěvy Medžugorje v roce 1984. Co se tehdy stalo, že jste tuto cestu začala považovat za počátek nového života?

Měla jsem před cestou do Medžugorje opravdu mnoho zkušeností s Bohem. Už jako malé děti jsme vyrůstali s Fatimou, kam jsem každý rok jezdila s rodiči a všemi svými bratry a sestrami. Měli jsme italskou babičku, která se velmi intenzivně modlila. Jezdila jsem také do Lurd s nemocnými ve vlacích Maltézského řádu a do Paray-le-Monial, kde jsem prožívala Velikonoce s charismatickým hnutím. Zažila jsem tedy mnoho okamžiků, kdy se ke mně Pán velmi přiblížil.

Ale to zásadní opravdu přišlo v Medžugorje, během křížové cesty v červnu 1984. Setkala jsem se s Bohem Otcem, a to nesmírně silným způsobem – skrze přítomnost Panny Marie, pod jejím pláštěm. Je těžké to popsat. Bylo to naprosto překvapivé a nečekané. Tak krásné, tak radostné, tak naplňující, tak svaté. 

Církev a svátosti se pak staly středem mého života, každodenním pokrmem pro mou duši. Svátosti, Boží slovo, modlitba, růženec, to všechno. Mám pocit, že bez toho nedokážu dobře žít. 

To byla hlavní změna, která nastala bezprostředně poté. Obrovská touha po samotném Bohu, po jeho ještě větší blízkosti.

Po návratu z Medžugorje vám někteří přátelé přestávali rozumět a považovali vás za poněkud zvláštní. Co vám pomohlo vytrvat v rozhodnutí, které lidé kolem vás nechápali?

Moji přátelé nezažili to, co já. Dál tedy žili svůj život stejně jako předtím. Já už jsem tak ale žít nemohla. Protože se změnila moje měřítka, moje každodenní priority. Ale tak už to bývá. Vydáte se na jakousi cestu pouští. Protože tu zkušenost máte jen vy. Jen já jsem prožila to, co jsem prožila. Ostatní ne.

Nemohla jsem očekávat, že mi budou rozumět. Vlastně jsem neočekávala vůbec nic. Někteří lidé se mnou už nikdy nepromluvili. Jiní prostě neměli zájem. A další se přijeli podívat do Medžugorje.

Někteří lidé, které jsem měla velmi ráda, do Medžugorje nikdy nepřijeli. Prostě je to nezajímalo. Což je něco, čemu nikdy neporozumím. Protože když se něco takového děje a existuje možnost, že je to pravda, proč tam nejet? Proč se nepřijet přesvědčit na vlastní oči?

A co mi tedy pomohlo? Jednoduše sám Pán a Panna Maria. Protože chtěli být v mém životě na prvním místě, a tak se postarali o to, aby v něm skutečně na prvním místě byli.

Milona von Habsburg (vpravo) v Medžugorje společně s Magnusem MacFarlane-Barrowem, zakladatelem Mary’s Meals, a Marií da Silva (druhá zprava), která v Malawi založila a vede školu Jacaranda určenou pro děti, jimž nemoc AIDS vzala rodiče.

Přibližně jedenáct let jste úzce spolupracovala s otcem Slavkem Barbarićem jako jeho sekretářka a tlumočnice. Co nejdůležitějšího vás naučil o víře, práci a službě druhým?

Byl to báječný, svatý člověk, který přijal poslání doprovázet vizionáře, pomáhat jim, podporovat je. A také pomáhat poutníkům. Cítil hluboké povolání přijmout Matku Boží, vstoupit do její školy a pomáhat jejím dětem objevovat školu modlitby, adorace a zpovědi. Tedy to, co církev učí, ale s obnoveným srdcem.

Sám žil podle toho, co učil. Nejen o věcech mluvil, ale skutečně je žil. Byl františkánem tělem i duší, knězem tělem i duší, člověkem církve tělem i duší. A hluboce věřil tomu, co říkal. Jeho myšlení, jeho slova, jeho city, jeho činy – všechno směřovalo jedním směrem. Všechno v něm bylo v souladu. Všechno bylo zaměřeno na službu.

A to je ono. Celý jeho život byl službou. Byl to člověk s pastýřským srdcem, který miloval lidi a chápal, že poutníci přicházejí proto, že je volá Bůh. A on tam byl, aby jim pomohl. Aby nesklouzli k nějaké magické víře, ale skutečně dospěli k víře katolické církve. Protože lidé jsou často velmi zmatení, velmi vzdálení a ve světě panuje spousta zmatku. A on tam byl jako kněz, aby vykonával svou službu.

Během války v letech 1992 až 1995 jste také zůstala v Bosně a Hercegovině. Jak tato zkušenost proměnila vaše chápání pokoje, odpuštění a bezpečí?

Díky tomu jsem pochopila, že můžete být uprostřed všeho možného šíleného zmatku, a přesto mít v srdci pokoj. Trpíte tím, ale stále máte v srdci pokoj. A klíčem je odpuštění. Žiji spíše v odevzdanosti než v pocitu bezpečí. Cítím, že mě Pán chrání, což ovšem neznamená, že všechno bude dokonalé. Nic takového neexistuje. Je potřeba kráčet s Ním, stále věřit v Jeho lásku. V to, že každý den dává každému člověku novou šanci.

V roce 2004 jste poprvé viděla prezentaci o činnosti Mary's Meals. Co vás na jednoduché myšlence poskytovat dětem jídlo ve škole natolik oslovilo, že jste se rozhodla zasvětit jí následující desetiletí svého života?

Důležitý pro mě byl především ten přístup. Že v tom vůbec nešlo o žádné předvádění vlastního ega. Šlo spíše o pochopení hodnoty každého dítěte a také o pokoru zakladatelů. Neříkají: „Já jsem úžasný výkonný ředitel úžasné organizace.“ Jejich postoj je spíš: „Je pro mě výsadou, že se na tom můžu podílet.“

V té prezentaci byly fotografie chudých lidí, dětí. Byla tam slova Matky Terezy, Jana Pavla II. a Královny míru. Tří velmi důležitých osob. A to mě oslovilo. Bylo to skutečné volání, které proniklo až do mého srdce.

Bylo to skutečné povolání, kdy člověk začne sloužit novým způsobem. A neznamená to, že by vaše dosavadní služba skončila. Jen se otevírá nový prostor pro další službu.

Při své službě druhým, mimo jiné v rámci Mary's Meals, hodně využíváte své jazykové znalosti. Jak může člověk rozpoznat, které schopnosti a příležitosti dostal, aby mohl sloužit druhým?

Myslím, že když máte kolem sebe dobré lidi a máte nějaké schopnosti, třeba znalost jazyků, příležitost k jejich využití si vás najde. Nemyslím si, že se za tím musíte nějak zvlášť honit, protože každý dar je určen ke službě. Nikdy nemá sloužit vlastnímu egu. Má sloužit vyššímu dobru, míru, rodinnému životu. Sloužit všem těm věcem, které jsou velmi, velmi důležité pro vytváření zdravé společnosti.

Jak na vás působila setkání s lidmi a rodinami v chudých zemích? 

Měla jsem možnost potkat lidi v Malawi, v Libérii, v Keni, na Haiti i na různých dalších místech. A mám ty lidi opravdu ráda. Protože vidím, jak jsou vděční. Mají v sobě obrovskou sílu. Ti, které jsem poznala, nejsou líní. Nejsou pyšní. Nejsou arogantní. Nemají pocit, že mají na všechno nárok. Jsou vděční. 

V roce 2022 se Milona v bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně setkala s příznivci Mary’s Meals.

Myslíte, že je něco, co Evropané často nechápou na chudobě a na pomoci druhým?

Myslím, že Evropané mnoha věcem rozumějí velmi dobře. Záleží také na tom, o jaké Evropany jde. Protože i mezi Evropany jsou lidé, kteří nikdy nepochopí, co druzí cítí, a ani je to nezajímá. Stejně jako všude na světě i tady najdete sobectví, pýchu, různé snobství a podobně. Lidi, kteří si myslí, že ostatní jsou pod jejich úroveň.

A ještě pokud jde o chudobu – myslíme si, že někdo je chudý, a přitom jsme někdy chudí my sami. Můžeme mít domy, spoustu peněz, oblečení, můžeme cestovat, pořádat večírky, ale nedokážeme odpouštět. Nedokážeme milovat.

A někdy mají lidé, kteří žijí v mnohem menším přepychu, obrovskou sílu, velkou odolnost, velkou schopnost začít znovu a neztrácet naději.

Vždycky jsem byla přesvědčená, že je špatné myslet si, že známe řešení života druhých lidí. Neznáme ho. Musíme se jedni za druhé modlit, aby Duch Svatý mohl každému člověku a zemi dát to, co potřebuje.

Co dnes považujete za nejdůležitější pro dobrý a naplněný život – a co byste poradila člověku, který své životní povolání teprve hledá?

Určitě je třeba kráčet cestou svatosti a samotné povolání pak přijde. Musíte jít do hloubky v modlitbě a mít skutečný vztah s Pánem. Na tom pracovat. A taky se něco naučit, něco studovat, ať už je to cokoli. Naslouchejte tomu, co je hluboko ve vašem srdci, a všímejte si, jaké máte dary. Postarejte se, abyste měli v životě nějaký nástroj, nějakou dovednost, díky které můžete pomáhat, sloužit a budovat svět. Možností je tolik, ale každý člověk je jedinečný. Každý má své touhy.

Při rozlišování vám mohou pomáhat rodiče, učitelé, kněží i další lidé z vašeho okolí, protože rozlišování je důležité. Modlitba, rozlišování a trpělivost. Hodně trpělivosti. Protože povolání se nedá jen tak najít. Musí ve vás postupně vyrůstat. A potom v různých životních situacích rozpoznáte, co vám přináší nejhlubší pokoj.

Jestliže ale stále jen odkládáte rozhodnutí a k žádnému se neodhodláte, pak to není dobré. Protože neschopnost k něčemu se zavázat je problém. Nedokázat se rozhodnout kvůli troše lenosti nebo pohodlnosti – to je nebezpečné. Velmi nebezpečné.

Musíme mít odvahu. Musíme se prostě odhodlat a riskovat.

(Fotografie: Petr Polanský, Tomáš Cigánek a Mary’s Meals)