Navštívili jsme Zambii (2. díl)
Ve druhém dílu našeho vyprávění o Zambii se dozvíte jak probíhá výdej kaše během vyučování
Jak už jsem zmínila v prvním dílu, navštívili jsme celkem 7 škol. Tím, že jsme někdy přejížděli i více než jednu nebo dvě hodiny mezi školami, jen v některých školách jsme měli možnost vidět a zažít celý proces vydávání kaše. Vlastně jsme ji mohli i ochutnat.
Pamatuji si, že když jsme přijeli ráno okolo půl 9 do školy Makwelezo, byly děti ve třídách velmi tiché a plaché, s viditelně malým množstvím energie. Zanedlouho měly dostat kaši Likuni Phala, jež se podává ve všech školách v Zambii, které jsou v programu Mary’s Meals. Proměna, která nastala v jejich chování po hodině od našeho příjezdu, byla téměř hmatatelná. Děti se úplně změnily, byly šťastné, smály se a já jsem vděčná, že jsme mohli na vlastní oči vidět a prožít dopady naší mise a práce právě s konkrétními dětmi, které jsou na tom úplném, pomyslném začátku celého řetězce naší práce.
Chvíli před přestávkou jsme stihli navštívit kuchyni, ve které jsme se setkali se dvěma dobrovolnicemi, které právě připravovaly kaši v hrncích, nebo spíše kotlích. Také jsem se na chvíli chopila vařečky, ale žádná pohoda to tedy nebyla. Kaše je hutná a kuchařky ji vaří za neustálého dvouhodinového míchání. Už chápu, proč je potřeba, aby se vždy alespoň 2 nebo 3 u kotle střídaly.
Jakmile byla vyhlášena přestávka, děti začaly vycházet ze tříd a od nejmladších po ty nejstarší se vzorně řadily do dvou front. V první frontě se myly ruce a hrníček. Poté se děti přesouvaly do vedlejší řady, ve které se podávala kaše. Vše probíhalo v klidu, se vzájemným respektem jednoho dítěte ke druhému a s dychtivým očekáváním na hrnek kaše, který si za chvíli budou moci vychutnat ve stínu okolních stromů.
Byli jsme překvapeni, jaký důraz se zde kladl na hygienu. Je od dětí vyžadována a je opravdu zdejšími dobrovolníky vzorně vykonávána. Každé dítě si musí umýt nejen ruce, ale i svůj hrníček. O ten se musí každé dítě samostatně starat a nosit si jej denně do školy. I po výdeji jídla, před návratem do třídy, si všechny děti opět musí svůj hrnek umýt a stejně tak dobrovolnice, které kaši připravovaly, myjí nádobí a kuchyni, v níž se jídlo připravovalo. S nadsázkou by se dalo říci, že hygienické normy tam mají stejně přísné jako u nás.
Když jsem viděla děti čekající v řadě na kaši, spontánně jsem požádala ředitele o „svůj“ hrníček a také se postavila do fronty. Pro ty děti jsem byla na chvíli asi zajímavější než samotná kaše. Požádala jsem kuchařku pouze o poloviční porci, ale i tak jsem ji nedokázala sníst. My nejsme na takové jídlo vůbec zvyklí a ač jsem měla hlad, po pár doušcích (kaši jsem upíjela) jsem obcházela svoje kolegy, aby mi s jídlem pomohli. Nešlo jen o to, že kaše byla opravdu velmi hustá a sytá, ale upřímně, o samotný obsah. Silně mě zasáhlo uvědomění, že já tu kaši nedokážu dojíst možná i proto, že mi až tak nechutná a za pár hodin si budu moci dát prakticky cokoliv, zatímco pro tyto děti je to jídlo, díky kterému žijí, chodí do školy a které jim mění život. Ta konfrontace dvou rozdílných realit mě provázela ještě dost dlouhou dobu po návratu domů a vždy, když jsem svědkem jakéhokoliv plýtvání jídla ve svém okolí, tak se k ní ve vzpomínkách vracím. Když jsem se dívala do tváří těch dětí, které poklidně seděly ve stínu stromů a pomalu nabíraly síly, stále znovu a znovu mi procházelo hlavou - vždyť my toho zase až tolik neděláme, vždyť dostanou „jen“ hrnek kaše, když přijdou do školy. Ve skutečnosti je nejen sytíme, ale pomáháme důstojně žít a skutečně jim dáváme naději na lepší budoucnost.
Celý proces vydávání kaše ve škole jsme natočili, podívejte se na krátké video: