Jak zastavíme celosvětovou potravinovou krizi?
„Příčinou hladu není nedostatek potravin, ale to, že si velké množství lidí nemůže dostupné jídlo koupit.“
Po své návštěvě Keni u příležitosti 20. výročí existence Mary’s Meals mluví Magnus MacFarlane Barrow, zakladatel tohoto hnutí, o extrémním strádání dětí ve stále se zhoršujícím, nehostinném prostředí. Vysvětluje, že odstranit dětský hlad v tomto světě plném blahobytu je jednoduché a dosažitelné.
Brodím se v černém bahně na jednom poli v okrese Nandi v Keni s plnou hrstí fazolí v ruce, zatímco Josephine mi vypráví o zdejších problémech a mává při tom ostatním před obličejem motykou.
„Někdo nám musí vysvětlit, proč se kvůli válce na Ukrajině zdražují hnojiva. Nedává mi to vůbec žádný smysl,“ řekne rozhořčeně, než začne sypat fazole do dalšího čerstvě vykopaného řádku.
Josephine a její kamarádky společně založily ženské sdružení Cheptarit Star v okrese Nandi. Byly to chudé farmářky, které daly dohromady svoje skrovné prostředky, nakoupily kukuřici a pak společně prodávaly vlastní plodiny za lepší ceny. Samotné je překvapilo, že od té doby jejich podnik nad očekávání vzrostl. Během let překonaly velké množství překážek, byl to působivý výkon. Tyto překážky jsou však dnes větší než kdy jindy.
Po celém světě používají farmáři jako Josephine na polích méně hnojiv, protože si je prostě nemohou dovolit pořídit v obvyklém množství. V důsledku toho bude sklizeň menší než jindy a tento dopad budou pociťovat ještě po mnoho dalších měsíců. Ale i dnes pronásleduje tuto zemi hlad.
„Dnes se odhaduje, že v turkanské oblasti je 50 % dětí podvyživených. Na východoafrickém poloostrově je 15 milionů lidí ve stavu akutního hladovění.“
Několik hodin severně od těchto fazolových polí jsou turkanské suché pozemky vyprahlejší než obvykle, je tam sucho již čtyři roky po sobě. Za úsvitu jdu prašnou zemí s Ekaiem, jeho synem Elarem a jejich stádem koz k řece Keiro. Alespoň tady je dost vody, která napršela o mnoho mil dál. Po cestě míjíme Ekaiova neobdělaná pole. Už dva roky na ně nespadla ani kapka vody, a tak nemá smysl do vyprahlé, rozpraskané půdy cokoli sázet.
Ekai mi říká, že některým zde začínají hynout zvířata a brzy po nich přijdou na řadu i lidé. Myslí si, že se to stane lidem z jeho vesnice, dokonce i z jeho rodiny. Vzhlédne k nebi a pak dolů na syna a říká, že si za pár dní sbalí všechny věci a půjdou hledat pro svoje zvířata nové pastviny. Je to už dlouho způsob života těchto polonomádských turkanských pastýřů, kteří znají nepřízeň osudu, stěhování a neustálé se přizpůsobování měnícím se podmínkám. Tato situace je však skutečně zoufalá. Dnes se odhaduje, že v turkanské oblasti je 50 % dětí podvyživených. Na východoafrickém poloostrově je 15 milionů lidí ve stavu akutního hladovění. Podle nedávných odhadů provedených humanitárními organizacemi Save the Children a Oxfam v této oblasti každých 48 sekund umírá jeden člověk na následky hladovění. Pokud se okamžitě nezasáhne, do léta tam zahyne 350 000 lidí.
Mezitím se na celém světě během dvou let zdvojnásobil počet hladovějících lidí, zatímco počet lidí žijících přímo v oblastech zasažených hladomorem se od roku 2016 zvýšil o 500 %. Odvážný úkol, který mezinárodní společenství vyhlásilo v roce 2015, když stanovilo Svět bez hladu do roku 2030 jako druhý cíl udržitelného rozvoje, by mohl být považován za absurdní, zastaralý a neuskutečnitelný. Nyní je to nejsnadněji opomíjený cíl. Ale snad je opak pravdou.
Existuje velké riziko, že nepředvídatelné katastrofální události – pandemie Covid-19 a válka na Ukrajině – nám poslouží jako dobrý důvod k tomu, abychom přijali chronický hladomor jako strašnou, ale nevyhnutelnou skutečnost, kterou nemůžeme ovlivnit. Byla by to však lež, která panovala již dávno před tím, než se tyto světové katastrofy objevily. Dokonce i teď je totiž ve světě dostatek potravin pro všechny lidi. A máme možnost jich produkovat i mnohem více. A i když nelze obviňovat lidstvo například kvůli pandemii, další činitele jako změnu klimatu, konflikty, chudobu a nerovnost člověk na svědomí určitě má. Není snad přehnané tvrdit, že hladomory jsou důsledkem lidské činnosti – přinejmenším je pravda, že by se jim dalo vždy předcházet, kdyby lidstvo jako celek projevilo ochotu podniknout určité kroky.
„Hladomory se neobjevují znenadání. Narůstají během mnoha měsíců, možná i roků, a i tehdy ohrožují pouze životy chudých, znevýhodněných a lidí na okraji společnosti.“
Lidé, kteří mají peníze, za hladomoru neumírají, protože hlad nezpůsobuje nedostatek potravin, ale to, že velké množství lidí si nemůže dostupné jídlo koupit. Je to zřetelné zejména tehdy, když se objeví tlak na zásobování a distribuci (včetně konfliktů a úmyslného zneužití hladu jako válečné zbraně, jak je tomu dnes v Tigraji). A tak každé smysluplné úsilí dosáhnout světa bez hladu musí zahrnovat budování míru a zejména vymýcení extrémní chudoby (není náhodou, že první cíl udržitelného rozvoje je Svět bez chudoby do roku 2030).
Kde však začít uprostřed vší té záplavy špatných zpráv? Možná ve školce v malé plechové boudě v Turkaně, kde dětem ve frontě místní dobrovolníci každý den podávají školní jídlo. Mary’s Meals zakládá školní stravovací programy v nejchudších komunitách po celém světě, kde hlad brání milionům dětí získat vzdělání – mnozí z nich, jako můj mladý pastýř koz Elar, pracují, aby pomohli své rodině přežít. Nezískají vzdělání, které by jim pomohlo vymanit se ze začarovaného kruhu chudoby a podvýživy. V takových životech vidíme, že hlad není jen důsledkem chudoby, ale také její příčinou – v této i příští generaci. A když sledujeme, jak děti stojí frontu na kukuřici a fazole a pak se nadšeně učí abecedu, vidíme, že prosté podávání každodenního jídla může tento kruh chudoby skutečně narušit.
Dnes Mary’s Meals poskytuje každý den 120 tisícům dětí v Turkaně jídlo v místě jejich vzdělávání a pomáhá 2,2 milionům dětí ve dvaceti zemích na celém světě. Tak trochu jako ženy z Cheparit Star v okrese Nandi i Mary’s Meals zahájilo svou činnost v malém – v roce 2002 začalo podávat jídlo 200 dětem v jedné škole v Malawi. V průběhu dvaceti let se naše působení exponenciálně rozrostlo jednoduše proto, že je účinné. Kdyby tomu tak nebylo, místní dobrovolníci z tisíců chudých komunit v zemích jako je Jižní Súdán, Haiti a Madagaskar by nezvedali ruce a neříkali: „Jdu do toho!“
Toto nejsou dobrovolníci, kteří pracují, protože se nudí. Každý den neúnavně bojují o přežití. Dobrovolně věnují svůj volný čas práci v místních školách a školkách, protože vidí, že podávání jídla dětem zachraňuje životy a zároveň řeší jejich dlouhodobý problém se vzděláváním. A jsou dobrovolníky, protože hlad pro ně není nějaký abstraktní pojem popisovaný v hrozivých statistikách, které jsem citoval výše. Je to osobní zkušenost. Je to bolest v žaludku. Je to naběhlé bříško dítěte jejich souseda. Je to děs z toho, že zítra nebudete schopni nakrmit svoje vlastní dítě. Je to každodenní okrádání jejich dětí o sny a naděje. A tak bojují, kdykoli mohou.
A další věc, které si všímám v té malé školce. Velké vaky vedle hrnce jsou ty stejné, které naplnily ženy z Cheptarit Star. Pěstují fazole a kukuřici několik hodin jižně odsud a tyto děti je jedí každý den. Úspěch takovéto spolupráce byl umožněn provozováním trhu se zárukou programu Mary’s Meals, který nejenom uspokojuje okamžitou potřebu hladových dětí a umožňuje jejich vzdělávání, ale také napomáhá malým farmářům po celý rok pěstovat více potravin při zajištění spravedlivých cen. Přínosy takto zvýšené místní produkce potravin a zkracování potravinových řetězců jsou mnohem zřetelnější, než byly kdy dříve.
A tak pokud to myslíme vážně s dosažením světa bez hladu, proč se nezačít věnovat tomu, aby každé dítě na světě mělo zajištěné jedno jídlo denně v místě vzdělávání? Toto je poslání Mary’s Meals, které oddaně naplňuje vzrůstající počet dobrovolníků a podporovatelů na celém světě. A je to relativně nízkorozpočtový program, který může být opravdu uskutečňován. Mohl by znamenat velký krok směrem k budoucnu, kdy představa světa bez hladu může být dosažitelná a udržitelná.
Můžeme použít současného globálního stavu světa jako nové výmluvy a oddálit splnění slibu, který jsme dali chudým dětem na celém světě. Nebo můžeme slyšet jejich nářek a rozhodnout se, že právě toto je nejlepší doba na to, abychom ho přestali tak nepřijatelně zanedbávat.