Tak neplač mami: Příběh z Haiti
Dobrovolná kuchařka organizace Mary's Meals na Haiti hovoří o tom, jak se násilnosti v její zemi nevyhýbají ani školám a o naději, kterou vidí v budoucnosti svých dětí.
Škola Verena II leží v Port-au-Prince, hlavním městě Haiti. V září 2023 se škola dostala do bojů mezi dvěma soupeřícími gangy. Když se členové jednoho z nich snažili ukrýt na školním pozemku, zaútočila na ně jiná skupina. Střet vyústil ve střelbu na školním hřišti a zapálení školních budov.
Právě v této škole pomáhá Chantrelle Paul jako dobrovolná kuchařka Mary's Meals. Má dva syny ve věku 16 a 11 let, přičemž její jedenáctiletý syn Walker chodí do stejné školy, kde ona sama pomáhá jako dobrovolnice.
Co jste dělala, když jste dozvěděla, že do školy, kam chodí váš syn, se dostaly gangy a že došlo ke střelbě?
V době, kdy se ve škole střílelo, jsem zrovna byla v kostele. Jakmile jsem se o tom doslechla, okamžitě jsem tam běžela. Když jsem do školy dorazila, viděla jsem, že jsou všichni v pořádku a rozplakala jsem se. Můj mladší syn mi řekl: „Neboj se. Slyšel jsem střelbu a hned jsem se schoval. Bůh mě chránil. Tak neplač, mami.“
Když jsme se vraceli domů, pořád jsme slyšeli střelbu a všude kolem nás lidé házely kamením. Ale pokaždé, když jsem se začala bát, moje děti mi pomohly a povzbudily mě. Cítím se požehnaná, že mé děti jsou silné, ale není to snadné. Většina dětí tady u nás se bojí – to je realita, ve které žijeme.
Jak násilí gangů ovlivňuje vaši rodinu?
Dřív jsem si pronajímala malý obchodní prostor v Delmas 2, kde jsem prodávala oblečení z druhé ruky. Nevím, kdo to udělal, ale obchod byl zničen a já jsem o všechno přišla. Později se v oblasti střetly dva znepřátelené gangy, které všechno zapálily a obyvatele vyvraždily. Museli jsme se přestěhovat, protože jsme se báli o život.
Teď si pronajímáme byt v Maïs Gâté a já se snažím prodávat oblečení doma. Ale už to není dobrý obchod. Věci si chodí kupovat jen lidé, kteří vědí, že tam jsem. Už si nedokážu slušně vydělat.
Stěhovat se musela i škola Verena II, že?
Ano, dřív byla v Delmas 2 i škola a moji synové museli chodit ulicemi, které ovládaly gangy, což bylo opravdu stresující. Po střelbě školu na dva měsíce zavřeli a pak ji museli přestěhovat na nové místo v Maïs Gâté – naproti domu, kde teď bydlíme, takže jsem míň ve stresu. Zároveň vím, že to znamená, že jiné děti musejí chodit dál ze svého domova, aby přišly do nové školy, což je pro ně opravdu nebezpečné.
Jak jídlo ve školách zabraňuje tomu, aby se děti připojily k nějakému gangu?
Když se ve škole podává jídlo, děti chodí do školy. Když ve škole žádné jídlo není, zůstávají na ulici, kde se zapletou do toho, co se tam děje.
To, že můj syn Walker dostává každý den ve škole jídlo, je požehnání. Když nemám peníze, nemusím si dělat velké starosti, protože vím, že se ve škole pořádně nají. Jídlo od Mary's Meals je jedna z nejlepších věcí, které mě a mou rodinu mohly potkat.
Mají vaše děti nějaké plány do budoucna?
Můj starší syn by chtěl založit sirotčinec, až bude dospělý – místo, kde by děti mohly zůstat mimo dosah dění na ulici a kde by se jim dostalo vzdělání. Můj mladší syn chce být fotbalistou a být lepší než Ronaldo! Ale bojím se ho poslat do fotbalového klubu. Hlavní pro mě je, aby zůstal ve škole a mohl se učit. Říkám mu, že jestli chce být dobrý fotbalista, musí mít napřed pořádné vzdělání.
Zůstává vám v těchto podmínkách nějaká naděje, že se věci na Haiti zlepší?
Haiti není špatná země. Haiťané jsou dobří a veselí lidé. Moc toho nepotřebujeme. Jsme šťastní a spokojení i s málem. Ale abychom se stali lepší zemí, potřebujeme dobré politiky a správce.
Věřím, že jednoho dne budeme mít lepší Haiti. Já se toho možná nedočkám a možná se toho nedočkají ani moje děti, ale věřím, že se toho dožijí moji vnuci.
Přečtěte si více o tom, jak patnáct let po katastrofálním zemětřesení v roce 2010 je jídlo hlavní motivací, která brání dětem na Haiti, aby se přidaly ke zločineckým gangům.