Štafeta Move for Hope 2026: napříč Českem pro naději

Součástí letošní sportovní výzvy Move for Hope (která trvá až do konce května a ještě se do ní můžete přihlásit) byla již potřetí po sobě 550 kilometrů dlouhá štafeta, jejímž úkolem bylo výzvu co nejvíce zviditelnit a představit nejen Move for Hope, ale obecně práci Mary’s Meals dalším lidem. Vzdálenost 550 kilometrů byla symbolickým připomenutím skutečnosti, že 550 Kč dokáže zajistit jídlo na celý školní rok pro jedno dítě. 

Akce byla organizována dlouho dopředu a o štafetě jsme se snažili informovat širokou veřejnost. S několikaměsíčním předstihem jsme obeslali všechny vesničky, vesnice i města, přes které trasa vedla. Mnohé z nich o štafetě a celé výzvě informovaly na svých stránkách, sociálních sítích nebo vývěskách. Obdobně jsme obeslali také všechna lokální média podél celé trasy. 

Štafeta odstartovala v pondělí 11. května na česko-slovensko-polském trojmezí, finišovala o šest dní později, v sobotu 16. května, na pražské Letenské pláni. Byla složena z běžců a cyklistů – více než stovky ochotných dobrovolníků, kteří si předávali štafetový kolík (hrneček podobný tomu, z nějž děti v afrických zemích jedí námi poskytovanou kaši).

Všem sportovcům, i lidem v zázemí, kteří tvořili tento pozitivní řetěz lidí dobré vůle, tímto chceme ještě jednou z celého srdce poděkovat! 

Pondělí 11. 5. – z česko-slovensko-polského trojmezí do Zlína

(tradiční sestavu déšť nepřibrzdil)

Rodina Martynkových je už třetím rokem jistotou začátku štafety a letos tomu nebylo jinak. Třígenerační sestava složená z Radka, jeho dcery Karolinky a táty Vlada na nás čekala před sedmou hodinou ráno u obecního úřadu v Hrčavě, nejvýchodnější obce naší republiky. Vlado seběhl ke startovnímu bodu na trojmezí a opět vyběhl na Hrčavu. Radek s Karolinkou pak hrneček dovezli do Jablunkova, kde si jej na náměstí převzala běžkyně Maria Wania. Ta štafetu potáhla zhruba 10 kilometrů a přišla řada na Karolinku v sedle kola. Dalších několik kilometrů a další předávka – „dědovi“ Vladovi, který asi za 1,5 hodiny přeběhl 18 kilometrů napříč Beskydy. Ke konci mu už trochu pršelo, ale skutečnou průtrž musel v dalším úseku na kole projíždět jeho syn Radek. Zejména pasáž po hlavním silničním tahu ze Slovenska byla kvůli rychle projíždějícím kamionům v dešti až děsivá, ale Radek ji i tentokrát ve zdraví projel. Po dvaceti kilometrech, po sjezdu na bezpečnější cestu, se k němu znovu přidala Karolinka a zbylých 15 km k vodní nádrži Balaton v Karolince (sic!) dojeli stále v dešti. 

Na předávku u Balatonu přijel od Vsetína v naprosto stejnou chvíli jako Karolinka s Radkem také už úplně promoklý Jarda Rumánek. V tu chvíli už naštěstí přestalo pršet, ale dalších 30 kilometrů v nasáklém oblečení (do obce Jablůnka za Vsetínem) určitě nebyla žádná příjemná projížďka – na rozdíl od roku 2025, kdy Jarda jel stejný úsek za slunečného počasí. V Jablůnce štafetu převzala běžecká sestava, která závěr prvního dne, podobně jako Martynkovi, jistí už od prvního ročníku. Jarka Vacková společně s Lenkou, Vendy, Terkou, Michalem a Ivanou přeběhla hornatý úsek Hostýnských vrchů od Jablůnky až k bráně zoologické zahrady v Lešné u Zlína. Cestou jsme zvládli živý reportážní vstup do ČRo Zlín. Manželé Navláčilovi s přáteli zakončili první den příjezdem na náměstí Míru ve Zlíně. 

Úterý 12. 5. – ze Zlína do Slavkova u Brna

(dvě školy, běžci, koloběžky i cyklisté)

Podobně jako na závěr prvního dne, dala i na začátku toho druhého Jarka Vacková dohromady několik běžců. V tomto případě šlo o skupinu studentů střední filmové školy CHC ve Zlíně (a jednu bývalou žákyni), kde Jarka učí. Etapu stylově odstartovala klapkou paní ředitelka Martina Růžičková a pětici běžců dělal cyklo-navigátora učitel Michal Molek. V Napajedlech se ke studentům přidal ještě Honza Bílek, který už podruhé speciálně kvůli štafetě přijel vlakem z Veselí nad Moravou. 

Na sportovce z jedné střední školy čekali ve Starém Městě sportovci z další střední školy – Stojanova gymnázia na Velehradě. Ve Starém Městě nás vyzpovídali reportéři ze slovácké televize TVS a jelo se dál. Štafetový hrneček dál putoval s jezdci na koloběžkách a několika běžci k velehradské bazilice. 

Štafetu si pak převzali Václav Pešek s Petrem Hynkem, kteří podobně jako Honza Bílek přijeli kvůli štafetě „z jihu“, v jejich případě od Břeclavi. Původně měli den zakončit v Bučovicích, ale protože počasí nám na rozdíl od předchozího dne přálo (a předpověď na další den vypadala všelijak), protáhli trasu až do Slavkova u Brna. 

Středa 13. 5. – ze Slavkova u Brna do Třebíče

(na kolech a zase o kus dál)

Milan Šaněk je dalším „veteránem“ naší štafety a úsek mezi Bučovicemi, Brnem a Střelicemi má pod kůží. Loni jeli společně s manželkou a letos podruhé vyrážel ráno z rodného Slavkova. Poprvé se k němu ovšem přidal „někdo odjinud“ – Aleš Bláha z Blanska, kterému dělal řidiče v doprovodném vozidle Miloš Muzikář. Chlapi prosvištěli vesničky na východ od Brna. Miloš si taky vyzkoušel jízdu v sedle a Aleš místo něj sedl za volant. Kola se propletla městským provozem, v němž byla podle očekávání minimálně stejně rychlá jako obě doprovázející auta. Provoz od Bratislavy a Vídně společně s rozkopanými silnicemi nám ale tentokrát nevystavily tak výraznou stopku jako jindy, takže na nás cyklisté v centru města nemuseli čekat.

Plánovanou předávku u sloupu na náměstí Svobody jsme posunuli o kousek dál „k Joštovi“, protože „Svoboďák“ byl plný stánků. Jošt dohlédl na oboustranně cyklistickou předávku a dál si hrneček vzali na starost Jirka a Nikča Kuchaříkovi s Pavlem Šmýdem. Tato trojice spolu už loni jela a tentokrát tedy už po známé trase vyrazili svižným tempem z Brna na západ. Na chvíli jsme se zastavili a pozdravili ve Střelicích v Komunitě Blahoslavenství, od níž máme již třetí rok půjčenou doprovodnou dodávku, a pak cyklotrojice razila dál. V Náměšti nad Oslavou se odpojil Pavel, Nikča s Jirkou dovezli štafetu až k Dalešickému pivovaru, odkud se stočili zpátky domů. Nikča proto, aby se mohla dál připravovat na pondělní maturitu. Zbývající dojezd do Třebíče se závěrečným sjezdem za odměnu si vzal s radostí na starost organizátor štafety. I tento den jsme využili příznivé počasí a oproti původnímu plánu jsme štafetu natáhli o pár desítek kilometrů dál. 

Čtvrtek 14. 5. – z Třebíče do Větrného Jeníkova

(kopce, zase kopce a nakonec déšť)

Trasa čtvrtého dne byla díky náskoku z úterý a středy zhruba o 40 km kratší, a tak jsme si mohli dovolit pozdější start. Trojice cyklistů, se kterou jsme se potkali na náměstí v Třebíči, ale i tak odstartovala mnohem dřív (což ostatně platí pro téměř všechny účastníky, kteří jen málokdy přebírají štafetu v místě svého bydliště) – Petra Trnková přijela na kole z Luk nad Jihlavou, Tonda Press vlakem z Brna a Eva Tomková rovněž z Brna, přičemž kolo měla naložené v autě. Přes kopce v okolí Třebíče přešplhali do Luk nad Jihlavou, kde jsme se na oběd potkali se sympatickou rodinou Mátlových, kteří nás uvítali jako členy rodiny. 

V Jihlavě proběhla předávka Barboře Piáčkové (další z věrných účastníků štafety) a jejím synům Jendovi a Františkovi. Ti ještě s kamarádkou Monikou vyjeli opět do kopců (Vysočina se kolem Třebíče a Jihlavy nezapře) na Větrný Jeníkov, zatímco Petra jela zpátky domů na kole a my jsme do dodávky naložili Evu s Tondou, aby se co nejrychleji dostali k autu zaparkovanému na třebíčském náměstí. I tak jsme skoro na minutu stihli dojezd skupinky do Větrného Jeníkova, kde se zdálo, že deštivá předpověď se přece jen naplní. Chvilka na občerstvení teplým čajem na náměstí a oba kluci se statečně rozhodli začínající déšť risknout. Mladšího a prokřehlejšího Jendu, z nějž odkapávala voda po prudké přeháňce, jsme nakonec přece jen po pár kilometrech naložili a dovezli domů. Zbylá trojice zvládla dojet zpátky do Jihlavy a co nejdřív pod teplou sprchu. Návrat mezi kapkami deště všichni zvládli!

Pátek 15. 5. – z Větrného Jeníkova na Velký Blaník

(dav z Hálkovky, na kole i po svých)

S Ivou Svobodovou a Martinem Kutišem, kteří oba učí na humpolecké základní škole Hálkova, jsme už dřív přemýšleli, jak do štafety víc zapojit děti z jejich školy. V „Hálkovce“ je Move for Hope každý rok výrazným bodem květnového programu. Děti i učitelé sportují a zapisují kilometry, navzájem se všichni povzbuzují a hecují. Štafetová účast byla ovšem letos premiérou. Z Větrného Jeníkova jsem popovezl hrneček pár kilometrů k humpolecké hájence, kde si jej převzala skupina asi dvaceti běžkyň a běžců vedená Ivou. Doběhli do Humpolce a než nakonec zamířili ke škole, prokřižovali město skrz naskrz. Kdo se v tu chvíli pohyboval v centru, ten se s dvacítkou běžců v modrých tričkách Mary’s Meals určitě neminul. 

Po krátké domluvené přednášce v tělocvičně školy, aby děti i učitelé podrobněji věděli, proč je každý kilometr v rámci Move for Hope důležitý, přišla na řadu cyklistická část hálkovecké štafety. Měla za úkol přijet s hrníčkem až do Čechtic. V této části trasy jsme se sice už dostávali k západní hranici Vysočiny, ale na sklonu tamních svahů to poznat nebylo. V Želivi se část cyklistů pod Iviným vedením obrátila zpět. Ti nejvytrvalejší, doprovázení nejen Martinem, ale také panem ředitelem Tomášem Jůzlem, ujížděli dál. V Čechticích předali štafetu Vendule Prokopové a Ivetě Bartesové, je samotné ještě čekala cesta zpět do Humpolce. Překonali ji zřejmě i díky příslibu cílové kofoly. 

Vendy s Ivetou vytrvale rychlým tempem projely přes Pravonín a po hodině a půl, na parkovišti pod Velkým Blaníkem, si od nich hrníček převzala Míla Jílková se synkem Martinem. K rozhledně na Blaníku, kde jsme tento den zakončili, jsme se i díky Martinově chuti závodit v běhu do kopce, dostali během pár desítek minut. Blaničtí rytíři zůstali zalezlí, objevili jsme jen jeden zkamenělý exemplář. Evidentně ještě nebylo nejhůř, blížící se mračna v blanickém velení nejspíš ani nezaznamenali. 

Sobota 16. 5. – od Velkého Blaníku do Prahy

(dlouhý finiš s děravou duší)

Počasí nám v předchozích třech dnech lecčím hrozilo, ale nikdy náš postup skutečně neohrozilo. Poslední den to bylo trochu jinak, i když většina srážek naštěstí spadla přes noc. Michal Rybníček má ale koneckonců vodu ve jméně, takže v Kondraci, na severním úpatí Velkého Blaníku, konstatoval, že déšť je fajn a vyrazil na polní a lesní cesty. Na 15 kilometrů běhu měl evidentně zbytečně moc času, takže jsme pak na předávku v Postupicích společně čekali na trojici cyklistů – Michala Jílka, Karla Mece a Kubu Formánka. Na místo srazu dorazili v různých stadiích promoklosti, ale s úsměvem, který jako by se během těch šesti dní předával spolu se štafetovým kolíkem. 

Michal, Karel a Jakub tvořili závěrečné finišové trio, které společně projelo posledních 75 kilometrů – vlastně nejdelší spojitý úsek celé štafety. Mraky se zpočátku trhaly a padaly po kapkách dolů, ale kolem poledne už přece jen déšť přestal. S doprovodným vozidlem se chlapi ještě potkali u zámečku v Nebřenicích, pak se naše cesty na chvíli rozešly – auto jelo po velkých silnicích a dálnici, kola po bočních cestách a cyklostezkách. Trojice ovšem nasadila takové tempo, že na domluveném místě srazu u Kyjského rybníka se vynořili jen asi dvacet po zaparkování dodávky. Pak jsme společně vyjeli na poslední, ryze pražskou část. 

V cíli na Letenské pláni nás čekal pětičlenný „cílový uvítací výbor“, který zorganizovala Jitka Černá. Dali jsme sice vědět, že tam „za chvíli budeme“, ale akátový trn zapíchnutý do Michalovy přední pneumatiky nás přibrzdil účinněji než všechny předchozí srážky. Kolo jsme zkoušeli napřed jen dopumpovat a jet na pomalu ucházející pneumatice, potom jsme měnili duši, ale defekt se záhadně (přesto, že trn jsme vyjmuli a vnitřek pláště prohmatali) objevil i na nově nasazené „funglovce“. Nakonec jsme s lítostí konstatovali, že Michal, plánovač a navigátor posledního úseku, s námi do cíle nedorazí. Vydal se pěšky k domovu a zbylá sestava se pokusila dohonit časovou ztrátu. Uvítací pětice mezitím aspoň stihla poinformovat o práci Mary’s Meals několik kolemjdoucích a přivítala jinou cyklistickou čtveřici, která měla na sobě podobně modrá trička.

Přivítání na Letné a společné focení na vyhlídce bylo už slunečně pozitivní. V cíli se nás sešlo jen pár, ale pomyslně tam s námi stála celá stovka cyklistů a běžců, díky nimž se tato akce zase povedla. Všichni byli bez přehánění skvělí! Nezbývá než ještě jednou všem moc a moc poděkovat a uzavřít slovy…

Bylo to parádní. Věřím, že se za rok zase uvidíme!

Marek Telička

Zvlášť chceme poděkovat 

Komunitě Blahoslavenství – za půjčení doprovodného vozidla.

Firmě VNT Electronics – která nám půjčila dvě trackovací zařízení Dog Trace, díky kterým jsme se na trati vždy snadno našli.

Sestřičkám Alžbětinkám v Jablunkově, Studentskému klubu katolického gymnázia Halahoj ve Třebíči, Karlu Pogšteflovi, panu faráři v Jihlavě a panu faráři v Lukavci – za možnost přespat, vždy spojenou s velkou pohostinností.

Radku Martynkovi, Jarce K. Vackové, Martině Vlkové, Martinovi Kutišovi a Ivě Svobodové, Barboře Piáčkové a Michalu Jílkovi – za elán, s nímž nadchli další sportovce a skvělé organizační zvládnutí „svých“ úseků. 

Jitce Černé a ostatním – za modrou limonádu a báječnou cílovou atmosféru.

Lokálním médiím a představitelům všech obcí, kteří o projíždějící štafetě informovali. 

Petrovi, Markovi a Vítkovi – za neocenitelnou pomoc za volantem. 

Pár dalších záběrů z letošní štafety – od Trojmezí až do Prahy