Bez domova – příběh přežití na Haiti
Jedenáctiletá Elena a její teta Estimène byly nuceny uprchnout ze svého domova poté, co ozbrojené skupiny zapalovaly domy a zabíjely civilisty. Nyní jsou mimo domov a čelí hladu, navzdory tomu si uchovávají naději na lepší budoucnost.
Elena momentálně žije se svou tetou Estimène ve městě Mirebalais v oblasti haitské centrální plošiny. Když gangy – které dnes kontrolují 90 % hlavního města Port-au-Prince – začaly v hlavním městě zabíjet lidi a vypalovat domy, učinili Elenini rodiče těžké rozhodnutí a poslali svou jedenáctiletou dceru spolu s Estimène k rodinným přátelům do Mirebalais.
Elena a Estimène nejsou jediné, komu se život obrátil vzhůru nohama. Kvůli nárůstu násilí gangů bylo na Haiti vnitřně vysídleno více než 1,4 milionu lidí a 5,7 milionu obyvatel – více než polovina populace – v současnosti čelí akutní potravinové nejistotě.
Násilí a nepokoje se navíc rozšířily i mimo hlavní město do oblastí, které byly dříve považovány za bezpečné, včetně Mirebalais, což situaci Eleny a Estimène ještě více ztěžuje a znejišťuje.
Jak násilí gangů ovlivnilo vaše životy?
Estimène: Když ozbrojené skupiny zaútočily, byla jsem nucena opustit svůj domov se dvěma malými dětmi. Musela jsem s nimi odejít do oblasti centrální plošiny, protože v hlavním městě jsme už nemohli žít. Jejich matka mi svěřila péči o ně, takže kamkoli jdu, beru je s sebou.
Elena: Násilí gangů ovlivnilo můj život i mou rodinu, protože zabíjejí lidi a zapalují domy. Velká část mojí rodiny žije v Port-au-Prince. Kdyby je někdo zabil, nemohla bych jít na jejich pohřeb. Moje teta má rodinu tady na centrální plošině, a proto sem s námi přišla.
V Martissantu (čtvrť v Port-au-Prince), kde jsem dřív bydlela, zapalují domy. Moje rodina a já jsme z našeho domu utekli, protože ho nějací zlí lidé vypálili. Ozbrojené skupiny střílely a neměli jsme dostatek jídla ani vody. Mám bratrance, který byl donucen vstoupit do gangu. Moje teta s ním mluvila a říkala mu, aby to nedělal. Řekl jí, že nemůže celý den zůstávat doma.
Moc mi chybí náš dům, protože tam jsme si se sestrou hrály – a teď je vypálený. Moje maminka měla dřív malý obchod, ale kvůli problémům už teď nemůže prodávat.
Estimène: Už dřív to bylo těžké. V roce 2001 jsem přišla o manžela a teď nás gangy nutí znovu utíkat. Když jsem slyšela, že i Mirebalais ovládly gangy, byla jsem v šoku. Říkala jsem si: „Kam teď půjdu, jestli budu muset zase utíkat?“
Jedna ze škol v Port-au-Prince, která byla poničena požárem.
Proč je pro vás jídlo ve škole důležité?
Elena: Některé děti chodí do školy hladové. Ráno před cestou do školy nejedí, a proto je pro ně jídlo ve škole důležité. Potřebuju dál chodit do školy, protože v budoucnu se můžu stát někým důležitým: třeba lékařkou nebo zdravotní sestrou.
Estimène: Když přemýšlím o budoucnosti těchto dětí, chci, aby se dál vzdělávaly a postupovaly do dalších ročníků. Ať se děje cokoli, vždy je budu posílat do školy, protože pevně věřím v zásadní důležitost vzdělání.
Z čeho teď máš největší obavy?
Elena: Největší strach mám z jedné věci: Někteří členové mojí rodiny jsou pořád v Port-au-Prince. I můj tatínek. Když jsou silnice zablokované, nemůžou za mnou přijet, protože je po cestě spousta nebezpečných míst.
A když moje maminka nebo můj tatínek zemřou, bude všechno ještě mnohem těžší. Když tito dva důležití lidé v mém životě umřou, nebudu moct dál chodit do školy.
Elena a její teta Estimène popisují svoji současnou situaci.
(České titulky se zapínají kliknutím na symbol CC v pravém horním rohu videa.)