Zaujala mě lehkost a nenucenost Mary’s Meals

Jak jste se poprvé setkal s Mary’s Meals?

Od mého prvního setkání uplynulo už určitě víc než 20 let. Byl jsem tehdy s rodiči na menší pouti ve Skotsku a zastavili jsme se v domě Craig Lodge, kde žije Magnus, zakladatel Mary’s Meals, i jeho rodiče. O Mary’s Meals jsme vůbec nic nevěděli, ale okamžitě nás zaujala atmosféra toho místa. Byla tam cítit hluboká duchovní vyzrálost a pokora, oddanost Panně Marii. Magnusův tatínek například stavěl na okolních kopcích křížovou cestu a celé místo bylo prostoupené vírou a pokojem. Pamatuji si, že jsem tam dokonce sloužil mši svatou. A když jsem později zjistil o Mary’s Meals víc, hned jsem si vzpomněl: „Vždyť my jsme tam byli!“

Když jste pak zjistil, co přesně Mary’s Meals dělá, řekl jste si hned: „Tahle věc má smysl,“ nebo jste měl nějaké pochybnosti?

Pochybnosti jsem neměl vůbec žádné, už kvůli té předchozí popsané zkušenosti. To, co mě nadto zaujalo, byla lehkost a nenucenost celého projektu. Jsem člověk, který nemá rád těžkopádné systémy a složitou byrokracii, a Mary’s Meals mě fascinovalo právě proto, že funguje jednoduchým, účinným způsobem. 

Máte i tady v ČR nějakou konkrétní zkušenost související s Mary’s Meals, která stojí za zmínku?

Mám jednu velmi krásnou zkušenost. Když jsem působil jako farář v Moravské Třebové, všiml jsem si rodiny, která se do podpory Mary’s Meals zapojila. Bylo velmi povzbuzující pozorovat, jak je ta zkušenost duchovně i prakticky obohacuje. Úplně ožili – byla na nich vidět radost, nadšení a skutečný zájem o praktickou službu druhým. To pro mě bylo krásné svědectví, že tahle věc nejen oslovuje lidi, ale taky je vnitřně formuje a přináší jim duchovní naplnění. 

Co vás samotného motivuje, abyste Mary’s Meals dlouhodobě podporoval?

Především mě oslovuje, že přes dnes už rozsáhlou pomoc projekt stále nepůsobí těžkopádně ani byrokraticky. Líbí se mi, že Mary’s Meals není jen o tom „dát a hotovo“. Spojuje pomoc s aktivním zapojením komunit a podporou vzdělávání. Například to, že maminky vaří pro děti, děti díky tomu získávají vzdělání – a to je přesně ten druh propojení, který mi přijde smysluplný. Navíc to má celé kontinuitu – není to jednorázová akce, ale myšlenka, která se rozvíjí a časem prověřuje. V tom vidím stopu milosti. Je to projekt, který dává naději a zároveň inspiruje k praktickému jednání.

Přibližuje pomoc druhým člověka k Bohu, nebo je to spíš naopak?

Někdy víra vede člověka k tomu, aby pomáhal druhým. Jindy je katalyzátorem víry právě otevřenost k potřebným – člověk se začne zajímat, angažovat a tím objeví hlubší duchovní život. Znám mnoho lidí, kteří objevili víru díky službě druhým. A určitě jsou naopak lidé, kteří už víru mají a ta je vede k tomu, aby jednali solidárně. Obě cesty – od víry k činům i od činů k víře – jsou možné.

Co byste vzkázal lidem, kteří čtou tento text, zvlášť těm, kteří se cítí unavení nebo bez naděje?

Přál bych jim odvahu a důvěru v malé, konkrétní kroky. I drobné skutky, jako je úsměv, podržení dveří, nabídnutí pomoci sousedovi, mohou otevřít cestu k milosti a naději. Moje zkušenost je, že právě malé krůčky často spustí řetěz pozitivního dopadu. Když člověk pootevře dveře, otevře srdce, začne proudit dobro, které se postupně rozšiřuje a přináší radost. Je důležité začít, protože i maličkosti mohou vést k něčemu velkému.

Autor fotografií: Jakub Šerých, Člověk a víra