Život po ebole: škola, která zachránila děti

Uběhlo pět let a my se setkáváme se třemi dětmi z Libérie, které mají velké sny do budoucnosti.

Na hranicích mezi Libérií a Sierrou Leone se nachází malá škola. Zvenčí vypadá jako mnoho jiných liberijských škol; jednoduchá jednoposchoďová budova s prostými učebnami s řadami pečlivě uspořádaných dřevěných lavic a židliček. Při pohledu zblízka ale člověk odhalí dobře vybavenou knihovnu, a dokonce několik stolních počítačů. 
Tato škola v regionu Cape Mount se jmenuje Momo Passewe Memorial Academy a navštěvuje ji 89 žáků, kteří denně přichází pro svou porci Mary´s Meals a pro svou šanci vzdělávat se.
Během epidemie eboly v letech 2014/15 byly místní komunity silně zasaženy nemocí, která si nevybírá mezi děvčaty a chlapci, rodiči či dětmi. 
Tehdy se ředitel Siaka Clarence Paasewe (škola je pojmenována po jednom z jeho předků!) rozhodl ujmout  řady dětí, které kvůli ebole osiřely. Stávající budova byla přebudována na školu s internátem, aby zde mohly děti žít a zároveň chodit do školy. Ředitel Paasewe vysvětuje:
 „Dozvěděli jsme se o malém městečku v odlehlé oblasti, které bylo zvláště zdecimováno ebolou, a rozhodli jsme se je navštívit. Rodiče některých dětí zemřeli, jiné děti se samy staly oběťmi eboly. Našli jsme děti, které se jen tak potulovaly, nechodily do školy, nikdo se o ně nestaral, a tak jsme se rozhodli jich ujmout a přivést do naší internátní školy.“

Mluvili jsme se třemi z nich:
Nejstarší z dětí, tichá desetiletá dívka jménem Jebbeh, toho moc nenamluví, ale její obličej se rozzáří, když mluví o tom, jak si hraje s kamarády, a také o svých snech: „Chci být doktorkou“, říká. „Budu očkovat všude, kam se dostanu.“
Mladšímu Markemu je osm let, ale už teď je zřejmé sebevědomí, které z něj vyzařuje, jakmile začne mluvit o důležitosti vzdělávání: „Chci být učitelem a chtěl bych se vrátit a učit v této škole. Vzdělání je dobré pro všechny děti. Kdybych natrefil na děti mého věku, které by nechodily do školy, donutil bych je! Jsem rád, že tu jsem.“
Odhodlanost Maimy vyzařuje z její odpovědi na jednoduchou otázku o jejích oblíbených školních předmětech. Pro osmiletou dívenku jsou jimi občanská výchova a matematika. „V občanské výchově se učíme o liberijské vlajce. Je červená, modrá a bílá, s proužky a jednou hvězdou. Až ukončím školu, chci být prezidentkou. Budu dělat dobro pro lidi. Nechám postavit silnice  a dám jim jídlo.“

 

Tato prostá odpověď odhaluje tísnivou realitu, že bez Mary´s Meals by tito žáčci měli stěží co jíst. Spojila je tragédie, ale nyní je spojuje něco daleko silnějšího: naděje a šance na lepší budoucnost. 
Po této odpovědi se Maima vrací a chce s námi ještě mluvit, což bychom od dívky jejího věku nečekaly:“ Nejraději dělám legrácky se svými kamarády a hraju s nimi kopanou,“ říká. „Kopanou miluju. Dokážu kopnout velmi daleko!